S novou skladbou Afterstorm se ale něco změnilo.

Nevznikala s žádným kalkulem. Až zpětně jsem si uvědomil, že je to vlastně obraz mého dnešního stavu. Není o boji, ale o momentu, kdy stojíte na pevné zemi a pozorujete, jak mraky konečně ustupují.

Zvolená progrese je melancholická, ale zároveň plná naděje. A to jsem teď já.

Song je k poslechu na Soundcloudu a brzy se snad dostanu i k plnohodnotnému release na streamovací platformy.

Respektive ono to vzniklo před týdnem, když jsem si v sobotu ráno jamoval u Novation Circuit Tracks. Ale to je úplně to samé. Pak už jen stačilo sednou k Logicu a poskládat všechny nápady do kupy.

Původní plán byl sice udělat něco jemnějšího a hlubšího ve stylu deep techna, ale hudba si nakonec řekla o vlastní směr. Jakmile jsem do tracku nasadil syrové, kovové hi-hatky prohnané tremolo filtrem a nekompromisní industriální kopák, bylo rozhodnuto. Výsledkem je temná, hypnotická mašinerie.

Není to perfektní, ale mírné ponocování za to určitě stálo.

Všichni to známe. Žijeme v kultu výkonu, kde se vyhoření automaticky dává za vinu přetížení, dlouhým hodinám v kanceláři a stresu z termínů. Jenže realita je jiná. Člověk málokdy vyhoří z toho, že dělá moc. Vyhoří z toho, že dělá moc zbytečné práce.

Zkušenost mnoha lidí z korporátního i podnikatelského prostředí ukazuje, že největším zabijákem motivace není únava, ale chronický pocit marnosti. Když se podíváme pod povrch, tak tam možná najdeme následující situace, které spolehlivě zlikvidují i toho největšího nadšence:

Rozpor mezi klientskými očekáváními a realitou

Je to situace, kdy musí obhajovat procesy, produkty nebo rozhodnutí, o kterých sám víš, že nedávají smysl nebo zákazníkovi nepomáhají. Tento nesoulad mezi tím, co člověk musí říkat navenek, a tím, co si reálně myslí, vytváří obrovskou vnitřní tenzi (tzv. kognitivní disonanci). Investovat energii do obhajoby neobhajitelného je psychicky ta nejvíc vyčerpávající disciplína.

Alokace energie na nereálné příležitosti

Není nic více demotivujícího než pálit desítky hodin času týmu na projektech, které mají nulovou šanci na úspěch. Typickým příkladem je nucená účast ve výběrových řízeních, která jsou předem prohraná nebo strategicky mimo scope firmy. Když mozek dopředu ví, že výsledek snažení bude nula, odmítá generovat motivaci. Práce pro proces, nikoliv pro výsledek. To člověka vnitřně unaví dřív než jakýkoliv náročný, ale smysluplný projekt.

Tlak na výkon bez odborného ukotvení a vize

Třetím spouštěčem je stav, kdy se od lidí očekávají koncepční řešení v oblastech, kde chybí data, jasné zadání nebo adekvátní know-how. Metoda “vhození do vody“ bez záchranné vesty sice občas zafunguje, ale pokud se z ní stane standard, vede pouze k permanentní úzkosti ze selhání v doméně, kterou člověk nemá šanci reálně ovlivnit.

Když tělo zatáhne za ručku

Když se tyto faktory nastřádají, dříve či později dojde k momentu, kdy se člověk složí jako domeček z karet. Často je to šok, protože máme pocit, že stres přece zvládáme. Psali jsme si to dřív do CVčka a odpovídali kladně na pohovorech, “jasně, stres zvládám velmi dobře.“

Tělo a hlava ale jen fungují na dluh. Vyhoření není selhání nebo slabost. Je to zdravá reakce organismu, který jednoduše vypne pojistky v momentě, kdy dlouhodobě vyhodnotí, že vynakládané úsilí nemá žádný reálný dopad.

Pokud chceme vyhoření předcházet, musíme místo blokování hodin v kalendáři na “klid” začít s něčím jiným: škrtat marnost.

Jak z toho ven? Existuje pouze jediná spolehlivá cesta a to sice 100% upřímnost k sobě samému. Dává ti to smysl? Jestli ne, tak se třeba najde někdo jiný, kdo si v tom smysl najde. Ale ty musíš bojovat o svůj vlastní život. Nikomu, kromě sebe samého, nic nedlužíš.

Dělej věci, které ti dávají smysl, a nenech si vnutit myšlenku, že „každej občas musí v práci dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasí“.

Zkus se na to podívat jinak: Buduje tahle konkrétní činnost cestu k něčemu, kde se v budoucnosti reálně vidíš?

Ne? Pak je to marnost.

A je to subjektivní, naprosto nepřenositelný pocit. Co je pro jednoho marnost, může být pro druhého splněný sen nebo snesitelná rutina. Nemá smysl čekat, až ti tvé okolí tvou frustraci schválí nebo potvrdí.

Nikdo jiný to za tebe neodsedí. V tomhle se musíš spolehnout výhradně na svůj vlastní úsudek.

Pojďme se ale podívat, proč jsou koncesionářské poplatky pro spoustu lidí problém. Jádro pudla totiž neleží v samotné výši té částky, ale v principu morálního a ekonomického nátlaku.

Většina protestů proti poplatkům tak ve skutečnosti není lakotou, ale odporem proti povinnému financování politického zpravodajství, se kterým část veřejnosti hluboce nesouhlasí. Nutit někoho platit za interpretaci reality, kterou považuje za zkreslenou nebo přímo škodlivou, je zkrátka nehorázný zásah do osobní svobody.

Navíc je tu obrovská systémová naivita. Obhájci systému se tváří, že institucionální nezávislost automaticky plodí lidskou neutralitu. Jenže lidé pracující v takovém médiu jsou stále jen svébytnými tvory z masa a kostí. Žádné razítko, zákon ani jistota stálého rozpočtu nedokáže vymazat jejich osobní pohled na svět, jejich hodnoty nebo sociální bublinu, ve které žijí.

Rozdíl je jen v tom, že zatímco soukromé médium musí s kůží na trh a svou zaujatost si obhájit před platícím divákem, veřejnoprávní aparát má své jisté. Nemusí nic dokazovat, nemusí bojovat o přežití - a s touto neférovou výhodou pak fatálně deformuje přirozený trh myšlenek.

Nestrannost

Co je to tedy ta skutečná nestrannost? Rozhodně to není jeden centrální, státem posvěcený arbitr, který sám sebe prohlásí za objektivního a nestranného. Skutečná nestrannost totiž nevzniká uvnitř jedné jediné redakce, ale až na volném trhu myšlenek.

Jediný způsob, jak se přiblížit k pravdě, je nechat vedle sebe otevřeně soutěžit různé, klidně i přiznaně zaujaté úhly pohledu.

Objektivní obraz reality si totiž člověk musí poskládat sám jako mozaiku - tím, že kriticky konfrontuje argumenty z různých zdrojů, které spolu soutěží o jeho přízeň a důvěru.

Hra na “veřejnoprávní neutralitu” tento přirozený proces vědomě sabotuje. Nabízí lidem předžvýkaný, unifikovaný pohled na svět a vydává ho za jediný správný. Skutečně svobodná společnost ale nepotřebuje průvodce realitou; potřebuje svobodu skládat si ten obraz z vlastních, dobrovolně zvolených střípků.

Jádro problému se stále neřeší

Všechny ty nekonečné debaty o tom, jestli se mají poplatky zvyšovat, rozšiřovat na mobily, nebo jestli se má ČT platit rovnou ze státního rozpočtu, jsou proto naprosto mimo mísu. Změna způsobu financování totiž neřeší vůbec nic. Je to jen kosmetické přesouvání peněz z jedné kapsy daňového poplatníka do druhé. A to neřeší podstatu problému - tedy nekalou konkurenci s nepodmíněným financováním.

Skutečné a jediné smysluplné řešení je přitom přímočaré: veřejnoprávní média kompletně zprivatizovat a odstřihnout je od státního penězovodu.

Ať ČT a ČRo vstoupí na volný trh jako plnohodnotní hráči. Pokud jsou jejich pořady, dokumenty nebo zpravodajství konkurenceschopné, pak se o svou existenci bát nemusí. Lidé si je rádi předplatí dobrovolně.

Teprve v momentu, kdy budou muset obě instituce soutěžit o přízeň diváků a posluchačů bez berličky státního donucení, se ukáže jejich skutečná hodnota.

Privatizace by jednou provždy ukončila politické války o vliv v radách, ulevila peněženkám občanů a hlavně - vrátila by do mediálního prostoru skutečnou svobodu a férovou soutěž.

Jenže až bilancování na konci téhle dlouhé kapitoly mi definitivně otevřelo oči. Jasně mi ukázalo, že nemůžu ze všeho obviňovat pouze sebe.

Chyba totiž není jen ve mně. Tahle hra je od začátku cinknutá.

Past na ty, co chtějí tvořit

Když v sobě máš náturu buildera - člověka, který chce věci posouvat, stavět, opravovat a vidět za sebou reálné výsledky - seš pro systém dobré palivo. A nemusí to nikdo schválně narafičit. Stačí, jak jsou nastavené pobídky.

Odměňuje se výkon tady a teď. Hasí se to, co zrovna hoří. Nikdo nesleduje, kolik to stojí člověka, který hasí - to v žádné tabulce není. A tahle krátkozrakost spolehlivě vyrobí prostředí plné absurdit, bordelu a apatie. Ne proto, že by to někdo chtěl, ale proto, že to z těch pravidel jednoduše vypadne samo.

A přesně tyhle ingredience fungují jako dokonalý katalyzátor. Nedokážeme se dívat na to, jak věci nefungují. Tak nastoupíme a začneme to hasit. Princip pak běží sám: vymáčknout to nejlepší, dokud to tam někde je. A pak? Další pán na holení. Není v tom zlá vůle, je to prostě takhle nastavený proces.

Nezavinili jsme, jak to funguje. Ale jsme zodpovědní za to, jak na to zareagujeme.

Když je motivace bič

Dlouho jsem žil v iluzi, že když budu pracovat tvrději a efektivněji, systém se narovná. Nenarovná. Je to permanentní tlak na výkon a tvoje vlastní chuť něco dokázat se promění v páku, která tě drtí.

Tři věty, které si od té doby opakuju:

• Apatie okolí není moje selhání.

• Absurdní procesy nejsou moje vizitka.

• Nemusím spasit svět na úkor vlastního zdraví.

Schopný manažer vs. dobrý leader

Během těch let mi došla ještě jedna věc. Není to o tom, že by jedni byli hodní a druzí zlí - je to o tom, co po nich systém chce a co odměňuje.

Schopný manažer je strážcem systému. Jeho úkol je udržet soukolí v chodu: optimalizovat procesy, zdroje a tabulky. A lidé v těch tabulkách figurují v první řadě jako zdroje. Není to nutně jeho povaha - je to popis práce. Systém ho odměňuje za to, kolik z lidí dostane ven, ne za to, v jakém je nechá stavu.

Dobrý leader se dívá jinam. Sleduje lidi, jejich potenciál a to, jestli to celé vydrží i za rok. Nechce tě vyždímat, chce tě posunout. Jenže přesně tahle optika je pro výkonovou mašinu nepohodlná. Leader brzdí krátkodobá čísla tím, že chrání lidi, kteří ta čísla dělají.

A tady je ta past: ti nejlepší umějí obojí. Drží procesy v chodu a zároveň lidi nerozbíjejí. Jenže systém je staví před volbu a odměňuje vždycky tu první půlku. Tak se z dobrých leaderů v toxickém prostředí buď stanou strážci tabulek, nebo odejdou. Soukolí se točí dál.

Šestnáct let v procesu mě naučilo hodně. Ale ta nejdůležitější lekce, se kterou vstupuji do další fáze, je tahle: už vím, komu chci napříště krýt záda a pod kým chci stavět. A hlavně - vím, jak nenechat sám sebe zabít.

Vede k tomu víc faktorů. U mnohých z nás jsou to nezpracované emoce a věčný hon za pocitem “jsem dost dobrej.” Jenže místo nalezení klidu přichází jen větší prázdnota. Nikdy toho totiž není dost. A existují místa, která jsou pastí na náš “druh.” A ani tam není sebevětší oběť “dost.”

Svět se nakonec změní v barevnou čmouhu. Dítě slaví desáté narozeniny a vy nechápete, kdy stihlo vyrůst. Žena má první šediny... Ráno se vám hůř vstává z postele, ale ten program v hlavě zůstává stejný: “Dneska tomu dám zase 200 %.”

Je to zkurvená nemoc, nic k obdivu. Nedostal jsem se do toho stavu sám, ale jsem obyčejnej feťák. Feťák na výkonu.

Já se už nezměním. Do smrti na sebe musím dávat pozor, abych zase neulít. Ale přestaňme prostě velebit magory, co kvůli výkonu už dávno zapomněli, kým jsou.

Všem krásné a klidné svátky!

Linear fracture je postavena na základech polymetrie a polyrytmu. Jsou to vrstvy, které běží vedle sebe, ale málokdy se skutečně potkají v jednom bodě.

Do téhle rytmické skládačky jsem přimíchal barvy synthwavu - ty nostalgické, analogové textury, které nám připomínají něco známého. Ale místo toho, aby vás skladba kolébala v jistotě osmdesátkového beatu, neustále vás nutí hledat pevnou půdu pod nohama.

Tohle je můj shit. 100% Red.Neck.Digital.

Hledal jsem ten moment, kdy zvuk přestane být jen stopou v DAW a začne se skutečně hýbat. Výsledek? Coming Through teď doslova plave mezi kanály. U hlavní melodické linky schválně nepoznáte, kde končí jeden bar a začíná druhý – všechno se to slévá v jeden organický celek.

Žádný zbytečný balast, jen energie na pomezí Synthwave a Techno subžánrů.

Je to ten moment, kdy se díváte na horizont a nejste si jistí, jestli se svět hýbe, nebo jestli se jen propadáte hlouběji do vlastních myšlenek. Chtěl jsem zachytit ten zvláštní klid, který cítíte uprostřed chaosu. Ten moment, kdy víte, že se trefíte do toho správného okamžiku a všechno zas bude dobrý.

V tomhle tracku nejsou žádné barvy, jen odstíny šedé a černé. Je to masivní stěna zvuku, která se pod vámi neustále drolí, ale nikdy vás nenechá úplně spadnout.

Parallax je Soundtrack pro noci, které nechcete skončit, a pro rána, na která nejste připraveni.

Místo toho, abych si lehl, sedl jsem k počítači. Tenhle track, Benthic Suffocation, je přímým otiskem toho stavu.

Není to útok na uši. Je to ten moment, kdy se potopíte pod hladinu, zvuky světa tam nahoře se utlumí do nečitelného dunění a vy jen cítíte ten obrovský, klidný tlak. Prázdnota, která vás obklopí a nikam netlačí.

Práh modré hodiny

Tři hodiny ráno jsou zvláštní předěl. Vesmír je v tu chvíli nejtišší, ale v hlavě je největší hluk. Je to moment, kdy končí noční euforie a nastupuje introspekce. Tenhle track je soundtrackem právě pro tenhle "threshold" - práh, přes který musíte přejít, než se noc zlomí do prvního světla.

Jinak se chápeme - v zimě je modrá hodina trochu šoupnutá. Ale to by nebylo tak poetické :D.

Moje nová věc Overdrive Paralysis je venku. Žánrově se to pohybuje na hraně minimalu a melodic techna - žádný zbytečný hluk, jen groove, synkopy a hypnotický spodek.

Celý track je postavený na myšlence vnitřního přetížení. Ten moment, kdy je vjemů tolik, že nastává paralýza, ale motor uvnitř pořád točí v červených číslech.

Enjoy.

Tenhle song vás má přesunout na chladné pláně digital landscape, něco jako Tron. Představte si nekonečný neonový horizont, kde neexistuje čas a jediným vodítkem je pulzující rytmus v dálce.

Při tvorbě jsem se tentokrát vysral na složité efekty a vsadil na čistotu. Celý track stojí na synkopované base, která dává kopáku prostor dýchat, aniž bych musel použít jediný sidechain kompresor.

Tak si nasaďte sluchátka a pojďte se se mnou ztratit v prázdnotě. Void Runner je venku.

Celý track je postavený v G minor, což je tónina, která mi k té víkendové atmosféře seděla nejvíc - má v sobě určitý klid, ale i hloubku.

Není to žádné velké umění, spíš takový zvukový záznam jednoho víkendu a test toho, co se dá vyždímat z pár synťáků a jednoho nápadu. Minimal house v té nejčistší podobě - prostě výstup z bodu A do bodu B.

Je to zvuk digitální prázdnoty - chladný a neochvějný.

Drifting Away. Je to o stavech na hraně příčetnosti a o světle, které se nakonec někde vynoří a bezpečně mě dovede domů.

Tohle je můj pokus o deep house. Začínám si ve své muzice všímat určitého rukopisu a to se mi líbí. Pořídil jsem si taky nový softwarový synth a těším se, co spolu brzy vytvoříme.

Opatrujte se a see you soon.

Vyzkoušel jsem si na něm nějaké nové techniky jako je třeba sidechained kompresor a taktéž jsem si zkusil přechod do příbuzné tóniny. 21. století je neuvěřitelná doba - z YouTube se člověk naučí úplně vše a se zbytkem mu poradí Geminy.

Dost keců, tady to je: