Byl jsem součástí bubliny. Až příliš dlouho jsem si myslel, že když rozumím systémům, datům a technologiím, rozumím automaticky celému světu. Že to, co je snadné pro mě, je jen otázkou motivace pro ostatní. Že dravost je jediná cesta a že kdo dnes neudrží krok s nejnovější vlnou, ten zítra pojde.
Nebyla to pravda. Bylo to jen technologické sobectví a absence pokory. Slyšet sám sebe, tak bych řekl “bullshit.” (a nakopal se)
Blind spot technokratů
Lidé z IT mají sklon trpět nebezpečným bludem: pletou si efektivitu nástrojů s podstatou reálného světa.
Dnes čteme na každém rohu, že za pár let si bude každý stavět vlastní AI aplikace, že průměrní lidé nepřežijí a že bez neustálého propojování algoritmů s běžným životem nám ujel vlak. Jenže běžný člověk - ať už je to lékař, truhlář, učitel nebo řidič - nechce po večerech ladit prompty ani psát skripty.
A to je v cajku!
Zemědělství bude vždycky o půdě, dešti a času, i kdyby na pozadí běžel ten nejsložitější model na světě. Stavba bude o betonu a cihlách. Zdravotnictví o lidském doteku a důvěře. To, že technologie zrychlí administrativu, neznamená, že promění samotnou podstatu lidských potřeb.
Reálný svět má obrovskou setrvačnost. Když na něj aplikujeme IT optiku, vypadáme pro lidi mimo naši bublinu prostě jako šašci, co ztratili kontakt s realitou.
Což dost sedí.
Ale tohle všechno znamená, že jsem ušel kus cesty. Cut the bullshit.