Ohlédnutí za rokem zpět "v sedle"

Zhruba před rokem (možná je to přesně rok) jsem se vrátil k focení. Původně jsem si myslel, že chci fotit jídlo, ale nakonec jsem fotil snad všechno kromě jídla (lidi jsem teda taky nefotil, ani nahé, ani oblečené).

Přes nějaké flat lay pokusy jsem se posunul ke krajinkám foceným z ruky, pak jsem začal experimentovat se stativem a nakonec jsem se dostal k makru ať už ve “studiu” nebo venku. Během uplynulého roku jsem dokonce obhospodařoval několik Instagram profilů, ale pak jsem to jednoho dne všechno zapálil, protože je mnohem lepší se věnovat samotnému tvoření, než strávit byť jednu nadbytečnou minutu patláním se s hashtagama a sdílení píčovin s vidinou, že mojí píčovinu taky někdo přesdílí.

Zajímavým vedlejším efektem je, že se mi doma trochu rozrostla sbírka techniky. Ale prostě jeden objektiv na všechno nefunguje, i ženě jsem to vysvětlil 😂

Za ten rok jsem toho zkrátka zkusil docela dost. Každopádně dnes mě při prohlížení fotek pro předchozí článek vyděsila jedna věc: moje fotky se mi už docela začínají líbit.

Jo jasně, k dokonalosti to má pořád daleko. A teď se nebavíme o takové té dokonalosti, které nejde dosáhnout a která je tím imaginárním cílem každého, kdo se něco snaží tvořit. Moje fotky mají pořád hromadu technických i netechnických problémů, některým chybí příběh a některým bych asi mohl věnovat víc času během úprav. Ale ty vole… já se pomalu přestávám stydět svoje věci někam dávat.

A tohle všechno dost možná vůbec nevypovídá nic o tom, jestli jsem se naučil lépe dělat fotky nebo ne. Možná mám prostě víc v prdeli, co si kdo myslí o mé práci. Složenky mi platí jiné dovednosti, a tak si tuhle vskutku pohodlnou pozici můžu dovolit.

Cítím pokoru vděk že můžu dělat to, co mám rád. Bez podmínek a přesně tak, jak to chci dělat. Tempem, kterým mi to vyhovuje.

Co asi tak přinese rok 2024, až se k němu tedy dohrabeme?