Pár poznatků o 2:1 makro fotografii

Venku není moc počasí na trajdání po lese s technikou. A tak fotím doma a snažím se ovládnou dvojí zvětšení se svým novým Laowa objektivem. Jaké mám nové poznatky o tomhle žánru focení? Pojďme se na to podívat!

Luminar nestačí

Když jsem fotil houby, tak to vlastně bylo sranda. Stačilo třeba 30 fotek vyfocených s clonovým číslem 4.5 a bylo hotovo. Luminar to složil bez sebemenších problémů a já se mohl pustit do úprav.

Jenomže u 2:1 takový počet snímků nestačí. A právě tam začíná mít Luminar velké problémy. Sežere všechnu pamět a nezřídka kdy je nutné přistoupit k násilnému vypnutí počítače.

Musel jsem proto najít nějakou alternativu a tou se stal Heliconsoft Focus, který to zvládá bez sebemenších potíží. Ano, není tak hezký a zabere to nějaký čas, než najdete správnou kombinaci parametrů pro daný snímek, ale funguje skvěle. Doživotní licence přitom stojí asi $200, což je dost v pohodě cena a hlavně je to proboha bez předplatného.

Velká světla jsou k ničemu

V minulém roce jsem část firemních peněz vydělaných konzultacemi utratil za foto vybavení. Nakoupil jsem světla, generátor kouře a další věci, abych v roce 2024 mohl pracovat na svých dovednostech a třeba získal pro firmu i první zákazníky v tomto odvětví. Zmíněná světla jsou ale pro 2:1 naprosto irelevantní. Vzdálenost objektu od skla je asi 10 cm a reálně se tam dostane jen zlomek světla z jakéhokoliv světelného zdroje. Bohatě tedy stačí nějaké malé světlo, které vzhledem k velikosti fotografovaného objektu stále poskytuje dostatečně měkké světlo.

Jinak zakoupená světla určitě využiji, ale ne na tenhle žánr.

Levné sáňky nebrat

Stacking u hub jsem dělal ve foťáku. Je tam na to program, který plynule mění vzdálenost zaostření a vy to pak jen složíte. U 2:1 tohle dělat nejde, protože žádný objektiv umožňující takové zvětšení nemá auto focus. Alespoň ne pro systém, co používám.

V těhle kruzích se většinou používá následující technika: ostřící kroužek nastavíte na požadované zvětšení a pak prostě posouváte fotoaparátem a hledáte něco, co vypadá ostře. Když tuhle metodu spojíte s potřebou stackingu, tak se brzy doberete k tomu, že tenhle pohyb potřebujete dělat docela přesně.

Já jsem si jako první na Alze koupil mechanické sáňky od firmy Neewer za necelé 2 tisíce. Na hrubou práci ve studiu jsou úplně ok, ale dokonale přesné posuny o vzdálenostech třeba 100 mikronů z nich nedostanete.

Takže jsem krátce potom musel koupit něco lepšího a to sice NiSi NM-200s. Tyhle sáňky dokážou s přehledem posuny o desetiny milimetru a jsou příjemně nízké, což má pozitivní dopad na stabilitu stativu.

Další alternativou pak samozřejmě byly nějaké elektronicky řízené sáňky. Ale tak daleko ještě nejsem a pak taky - nikdo v ČR to neprodává a já se nepotřebuji se svou firmou nutně identifikovat.

Příprava foceného předmětu je smrtelně důležitá

Mé dosavadní focení bylo v takovém tom “woodland” stylu. Na nic moc nesahám, snažím se respektovat uspořádání věcí a moje návštěva lesa ideálně nelze poznat. S tímhle přístupem jsem tady sakra narazil. Věci pak totiž nejdou nasvítit a když už jdou, tak třeba vytvářejí nepříjemný halo efekt.

Takže cokoliv, co fotím, je třeba vhodně umístit do nějaké kompozice a hodně o tom přemýšlet.

Tím nechci říct, že se mi to daří. Ale snažím se to tak s pokorou vnímat.

Trpělivost, trpělivost a trpělivost

A jako poslední poznatek mám… no trpělivost. Je to asi jako hrát Dark Souls. Je to cesta plná frustrace a bolesti. Ale když jdete po večer po nacvakání 1500 fotek si uvědomíte, že se to vlastně někam posunulo a toho bosse příště zabijte. Teda že tu fotku příště vyfotíte.

Tak třeba mě zítra čeká další focení pepře. Dnes jsem si to všechno připravil do mističky a ráno se do toho pustím. Bude to fungovat? Bude tam halo efekt? Rozmlátím u toho něco? Nevím. Ale těším se na to.