Proč nevyhoříme z práce, ale z marnosti
Všichni to známe. Žijeme v kultu výkonu, kde se vyhoření automaticky dává za vinu přetížení, dlouhým hodinám v kanceláři a stresu z termínů. Jenže realita je jiná. Člověk málokdy vyhoří z toho, že dělá moc. Vyhoří z toho, že dělá moc zbytečné práce.
Zkušenost mnoha lidí z korporátního i podnikatelského prostředí ukazuje, že největším zabijákem motivace není únava, ale chronický pocit marnosti. Když se podíváme pod povrch, tak tam možná najdeme následující situace, které spolehlivě zlikvidují i toho největšího nadšence:
Rozpor mezi klientskými očekáváními a realitou
Je to situace, kdy musí obhajovat procesy, produkty nebo rozhodnutí, o kterých sám víš, že nedávají smysl nebo zákazníkovi nepomáhají. Tento nesoulad mezi tím, co člověk musí říkat navenek, a tím, co si reálně myslí, vytváří obrovskou vnitřní tenzi (tzv. kognitivní disonanci). Investovat energii do obhajoby neobhajitelného je psychicky ta nejvíc vyčerpávající disciplína.
Alokace energie na nereálné příležitosti
Není nic více demotivujícího než pálit desítky hodin času týmu na projektech, které mají nulovou šanci na úspěch. Typickým příkladem je nucená účast ve výběrových řízeních, která jsou předem prohraná nebo strategicky mimo scope firmy. Když mozek dopředu ví, že výsledek snažení bude nula, odmítá generovat motivaci. Práce pro proces, nikoliv pro výsledek. To člověka vnitřně unaví dřív než jakýkoliv náročný, ale smysluplný projekt.
Tlak na výkon bez odborného ukotvení a vize
Třetím spouštěčem je stav, kdy se od lidí očekávají koncepční řešení v oblastech, kde chybí data, jasné zadání nebo adekvátní know-how. Metoda “vhození do vody“ bez záchranné vesty sice občas zafunguje, ale pokud se z ní stane standard, vede pouze k permanentní úzkosti ze selhání v doméně, kterou člověk nemá šanci reálně ovlivnit.
Když tělo zatáhne za ručku
Když se tyto faktory nastřádají, dříve či později dojde k momentu, kdy se člověk složí jako domeček z karet. Často je to šok, protože máme pocit, že stres přece zvládáme. Psali jsme si to dřív do CVčka a odpovídali kladně na pohovorech, “jasně, stres zvládám velmi dobře.“
Tělo a hlava ale jen fungují na dluh. Vyhoření není selhání nebo slabost. Je to zdravá reakce organismu, který jednoduše vypne pojistky v momentě, kdy dlouhodobě vyhodnotí, že vynakládané úsilí nemá žádný reálný dopad.
Pokud chceme vyhoření předcházet, musíme místo blokování hodin v kalendáři na “klid” začít s něčím jiným: škrtat marnost.
Jak z toho ven? Existuje pouze jediná spolehlivá cesta a to sice 100% upřímnost k sobě samému. Dává ti to smysl? Jestli ne, tak se třeba najde někdo jiný, kdo si v tom smysl najde. Ale ty musíš bojovat o svůj vlastní život. Nikomu, kromě sebe samého, nic nedlužíš.
Dělej věci, které ti dávají smysl, a nenech si vnutit myšlenku, že „každej občas musí v práci dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasí“.
Zkus se na to podívat jinak: Buduje tahle konkrétní činnost cestu k něčemu, kde se v budoucnosti reálně vidíš?
Ne? Pak je to marnost.
A je to subjektivní, naprosto nepřenositelný pocit. Co je pro jednoho marnost, může být pro druhého splněný sen nebo snesitelná rutina. Nemá smysl čekat, až ti tvé okolí tvou frustraci schválí nebo potvrdí.
Nikdo jiný to za tebe neodsedí. V tomhle se musíš spolehnout výhradně na svůj vlastní úsudek.