Systém je cinknutý. Vždycky byl.
Za pár dní (9) dokončím svých 16 let v pracovním procesu. A jak už jsem psal minule - během té doby jsem se několikrát dostal za hranu snesitelného. Vždycky jsem si za to mohl sám. Neřekl jsem si o pomoc, nikdo mě nenutil to dělat, zkrátka jsem nezvládl tlak. To mi říkali tak dlouho, až jsem tomu začal věřit.
Jenže až bilancování na konci téhle dlouhé kapitoly mi definitivně otevřelo oči. Jasně mi ukázalo, že nemůžu ze všeho obviňovat pouze sebe.
Chyba totiž není jen ve mně. Tahle hra je od začátku cinknutá.
Past na ty, co chtějí tvořit
Když v sobě máš náturu buildera - člověka, který chce věci posouvat, stavět, opravovat a vidět za sebou reálné výsledky - seš pro systém dobré palivo. A nemusí to nikdo schválně narafičit. Stačí, jak jsou nastavené pobídky.
Odměňuje se výkon tady a teď. Hasí se to, co zrovna hoří. Nikdo nesleduje, kolik to stojí člověka, který hasí - to v žádné tabulce není. A tahle krátkozrakost spolehlivě vyrobí prostředí plné absurdit, bordelu a apatie. Ne proto, že by to někdo chtěl, ale proto, že to z těch pravidel jednoduše vypadne samo.
A přesně tyhle ingredience fungují jako dokonalý katalyzátor. Nedokážeme se dívat na to, jak věci nefungují. Tak nastoupíme a začneme to hasit. Princip pak běží sám: vymáčknout to nejlepší, dokud to tam někde je. A pak? Další pán na holení. Není v tom zlá vůle, je to prostě takhle nastavený proces.
Nezavinili jsme, jak to funguje. Ale jsme zodpovědní za to, jak na to zareagujeme.
Když je motivace bič
Dlouho jsem žil v iluzi, že když budu pracovat tvrději a efektivněji, systém se narovná. Nenarovná. Je to permanentní tlak na výkon a tvoje vlastní chuť něco dokázat se promění v páku, která tě drtí.
Tři věty, které si od té doby opakuju:
Apatie okolí není moje selhání.
Absurdní procesy nejsou moje vizitka.
Nemusím spasit svět na úkor vlastního zdraví.
Schopný manažer vs. dobrý leader
Během těch let mi došla ještě jedna věc. Není to o tom, že by jedni byli hodní a druzí zlí - je to o tom, co po nich systém chce a co odměňuje.
Schopný manažer je strážcem systému. Jeho úkol je udržet soukolí v chodu: optimalizovat procesy, zdroje a tabulky. A lidé v těch tabulkách figurují v první řadě jako zdroje. Není to nutně jeho povaha - je to popis práce. Systém ho odměňuje za to, kolik z lidí dostane ven, ne za to, v jakém je nechá stavu.
Dobrý leader se dívá jinam. Sleduje lidi, jejich potenciál a to, jestli to celé vydrží i za rok. Nechce tě vyždímat, chce tě posunout. Jenže přesně tahle optika je pro výkonovou mašinu nepohodlná. Leader brzdí krátkodobá čísla tím, že chrání lidi, kteří ta čísla dělají.
A tady je ta past: ti nejlepší umějí obojí. Drží procesy v chodu a zároveň lidi nerozbíjejí. Jenže systém je staví před volbu a odměňuje vždycky tu první půlku. Tak se z dobrých leaderů v toxickém prostředí buď stanou strážci tabulek, nebo odejdou. Soukolí se točí dál.
Šestnáct let v procesu mě naučilo hodně. Ale ta nejdůležitější lekce, se kterou vstupuji do další fáze, je tahle: už vím, komu chci napříště krýt záda a pod kým chci stavět. A hlavně - vím, jak nenechat sám sebe zabít.