Změna financování ČT neřeší nic. Skutečným lékem je volný trh.

V příštím roce by mělo dojít ke změně financování ČT a ČRo. Po novu mají být obě instituce placené rovnou z rozpočtu, což fakticky výrazně nemění současný princip, kdy byla zavedená daň z domácnosti. Každopádně v novém modelu financování to i tak zaplatí všichni poddaní i když třeba nedojde k přímému navýšení daní.

Pojďme se ale podívat, proč jsou koncesionářské poplatky pro spoustu lidí problém. Jádro pudla totiž neleží v samotné výši té částky, ale v principu morálního a ekonomického nátlaku.

Většina protestů proti poplatkům tak ve skutečnosti není lakotou, ale odporem proti povinnému financování politického zpravodajství, se kterým část veřejnosti hluboce nesouhlasí. Nutit někoho platit za interpretaci reality, kterou považuje za zkreslenou nebo přímo škodlivou, je zkrátka nehorázný zásah do osobní svobody.

Navíc je tu obrovská systémová naivita. Obhájci systému se tváří, že institucionální nezávislost automaticky plodí lidskou neutralitu. Jenže lidé pracující v takovém médiu jsou stále jen svébytnými tvory z masa a kostí. Žádné razítko, zákon ani jistota stálého rozpočtu nedokáže vymazat jejich osobní pohled na svět, jejich hodnoty nebo sociální bublinu, ve které žijí.

Rozdíl je jen v tom, že zatímco soukromé médium musí s kůží na trh a svou zaujatost si obhájit před platícím divákem, veřejnoprávní aparát má své jisté. Nemusí nic dokazovat, nemusí bojovat o přežití - a s touto neférovou výhodou pak fatálně deformuje přirozený trh myšlenek.

Nestrannost

Co je to tedy ta skutečná nestrannost? Rozhodně to není jeden centrální, státem posvěcený arbitr, který sám sebe prohlásí za objektivního a nestranného. Skutečná nestrannost totiž nevzniká uvnitř jedné jediné redakce, ale až na volném trhu myšlenek.

Jediný způsob, jak se přiblížit k pravdě, je nechat vedle sebe otevřeně soutěžit různé, klidně i přiznaně zaujaté úhly pohledu.

Objektivní obraz reality si totiž člověk musí poskládat sám jako mozaiku - tím, že kriticky konfrontuje argumenty z různých zdrojů, které spolu soutěží o jeho přízeň a důvěru.

Hra na “veřejnoprávní neutralitu” tento přirozený proces vědomě sabotuje. Nabízí lidem předžvýkaný, unifikovaný pohled na svět a vydává ho za jediný správný. Skutečně svobodná společnost ale nepotřebuje průvodce realitou; potřebuje svobodu skládat si ten obraz z vlastních, dobrovolně zvolených střípků.

Jádro problému se stále neřeší

Všechny ty nekonečné debaty o tom, jestli se mají poplatky zvyšovat, rozšiřovat na mobily, nebo jestli se má ČT platit rovnou ze státního rozpočtu, jsou proto naprosto mimo mísu. Změna způsobu financování totiž neřeší vůbec nic. Je to jen kosmetické přesouvání peněz z jedné kapsy daňového poplatníka do druhé. A to neřeší podstatu problému - tedy nekalou konkurenci s nepodmíněným financováním.

Skutečné a jediné smysluplné řešení je přitom přímočaré: veřejnoprávní média kompletně zprivatizovat a odstřihnout je od státního penězovodu.

Ať ČT a ČRo vstoupí na volný trh jako plnohodnotní hráči. Pokud jsou jejich pořady, dokumenty nebo zpravodajství konkurenceschopné, pak se o svou existenci bát nemusí. Lidé si je rádi předplatí dobrovolně.

Teprve v momentu, kdy budou muset obě instituce soutěžit o přízeň diváků a posluchačů bez berličky státního donucení, se ukáže jejich skutečná hodnota.

Privatizace by jednou provždy ukončila politické války o vliv v radách, ulevila peněženkám občanů a hlavně - vrátila by do mediálního prostoru skutečnou svobodu a férovou soutěž.