Na LI už moc nepíšu. A snažím se oddělovat pracovní věci od těch, co dělám tady. Ale tenhle popis běžné středy v práci v sobě nese zásadní sdělení. AGI je sice daleko a my ho pravděpodobně nikdy nespatříme, ale paradigma práce vývojářů se už delší dobou mění i s nástroji, kterým osobně AI neříkám.
Není to vůbec o tom, že bychom se při práci měli flákat a nechat makat stroje. Je to o tom, že musíme dělat víc a že si musíme přestat odpírat pomoc.
A není to jen programování. Dělám hromadu kreativních věcí ve svém osobním životě a i tenhle svět se nenávratně změnil.
Nic z toho bych před rokem nenapsal. Ale tíha situace udělala svoje. Staromilství je cesta do záhuby.
Víte, do teď mi vlastně nevadilo všechno dělat sám a iterovat. A trpět.
Ale jak člověk postupem let začne vnímat svojí smrtelnost, tak mu začne docházet, že podstoupená bolest nemá pro nezávislého pozorovatele žádnou hodnotu. A technologie mi během tohoto přerodu do opravdové dospělosti přišly naproti.
Žijeme v krásné době. Neznamená to vzdávat se nostalgie, i tam má svoje místo. Ale ekonomika času je neúprosná.
A nikdo nezná celkové množství, co má k dispozici.
