Dnešek začal v pět ráno. Dvě hodiny na dálnici v šedivé sněhové břečce, pak celý den v pracovním režimu. Když jsem se konečně vrátil domů, nebyl tam vztek ani euforie. Jen pocit totálního rozbití. V angličtině pro to mají skvělý výraz: under water.
Místo toho, abych si lehl, sedl jsem k počítači. Tenhle track, Benthic Suffocation, je přímým otiskem toho stavu.
Není to útok na uši. Je to ten moment, kdy se potopíte pod hladinu, zvuky světa tam nahoře se utlumí do nečitelného dunění a vy jen cítíte ten obrovský, klidný tlak. Prázdnota, která vás obklopí a nikam netlačí.
